Na poradách se téměř nikdy neřeší jen fakta. Mnohem častěji je o nenaplněných potřebách a nepojmenovaném strachu.
Když se někdo hájí, není to hned na nálepku „sobec“. Možná jen chrání svůj tým, který na něj tlačí, a on neví, co s tím. Bojí se, že nezvládne nápor práce od obchodníků, nebo že když jiný tým nesplní své cíle, dopadne to i na něj.
Někdy druhý dokonce začne i ohýbat pravdu. I za tím nejspíš bude potřeba něco nebo někoho chránit. I lhaní může být někdy pro druhého snazší volbou než otevřeně přiznat: „Tady si nejsem jistý. Tohle nemám pod kontrolou a mám z toho obavy.“
To, že na vás někdo na meetingu zaútočí, může dokonce znamenat i pravý opak toho, že něco neumíte. Možná toho umíte až moc a zvědomujete mu jeho vlastní nedokonalost. Vnímá vás jako ohrožení, jehož důvodu nejspíš ani sám hned nerozumí.
Podobné to je, i když někdo opakovaně není vyslyšen a neví, jak to pojmenovat bez útoku a obviňování. Když pak jeho frustrace roste, začne přitvrzovat. Emoce přebíjí obsah. A najednou si ostatní víc pamatují tón než hodnotu toho, co přináší. A to je škoda.
Proč tedy nejdříve zjistit, proti čemu útočíte, než vybouchnete?
1/ Zpomalit a vrátit se k motivu
Když na vás někdo zaútočí, že se mu nelíbí, co říkáte, zkuste se místo obhajoby zeptat: „Co bych podle tebe měl udělat?“ Trik je v tom, že to vůbec neznamená, že to zamýšlíte udělat. Z takového přesvědčení by vás totiž ego nepustilo tuhle otázku vůbec vyslovit. Vy totiž jen chcete zjistit, proč to říká. Chce být jen slyšet? Nebo má promyšlený argument?
Je to taktika, kterou vaše snáze přijme. A tím je větší šance, že vás pustí. A ocení to i ostatní v místnosti. V takových chvílích funguje zvědavost lépe než obrana nebo útok.
Podobně zafunguje třeba i: „Co konkrétně se ti na tom nezdá?“ nebo „Co bychom podle vás měli dělat jinak – a proč?“ Můžete experimentovat, kam vás to nejlépe pustí.
Tím vším druhému dáváte šanci zastavit se a vysvětlit motiv. Pokud ho má. Když ho nemá, možná mu to samotnému viditelně dojde. Hlavně ale takovou jednoduchou otázkou dáváte sobě čas nepodlehnout tlaku uvnitř. To, že se nebudete hned cítit tak, jak nechcete, vám umožní dále reagovat už z většího klidu.
2/ Hledat za útokem strach
Když na vás někdo začne útočit nebo zpochybňovat vaši kompetenci, zkuste si místo obrany a pochyb o sobě položit otázku: Čeho se vlastně bojí? Jaké jeho citlivé místo jste zasáhli?
Může se bát o práci. O to, že změna, kterou navrhujete, odhalí slabiny jeho týmu. Že nezvládne nové nároky. Možná má obavu, že bude muset vysvětlovat něco, co ještě nemá pod kontrolou a ví o tom. Možná si v duchu říká: „Tohle znamená další práci, kterou nestíhám.“ Nebo: „Když tohle projde, ukáže se, že jsme to mohli dělat lépe už dávno.“ Termíny. Rozpočet. Personální podstav. To vše mohou být jeho vnitřní strašáci, kteří čekají na svou příležitost zaútočit, a vy jim právě dáváte prostor. A možná je právě pod úplně jiným tlakem, o kterém nevíte. Třeba že neumí unést situaci, kdy někdo jiný září víc než on. Těch možných scénářů je spousta. Jen málokdy je tím hlavním důvodem to, že váš návrh je špatný.
A proč to tedy nepoví? Je to jednoduché. Nedokáže to. Neví, jak na to, nebo nemá odvahu (si) to přiznat. Tak radši tlačí na vás.
Dozvědět se více o jeho strašákovi vám zase pomůže zvědavost:
„Zdá se, že tě to hodně rozhořčilo. Co je na tom pro tebe nejcitlivější?“
„Jakou tvoji potřebu tímhle možná ohrožuji?“
„V čem vidíš největší riziko?“
V tu chvíli přestanete být protivník. Stáváte se někým, kdo chce pochopit. A to často změní energii celé místnosti i uvnitř vás. Není to úplně jiná perspektiva vidět druhého ne jako agresora, ale vnímat strašáka, kterého si nosí s sebou?
3/ Role lídra u stolu
Na každém meetingu se hodí někdo, kdo hlídá obě strany a dokáže včas rozpoznat hrozící konflikt. Jeho hlavním úkolem je tyto strany spojovat, a to bez ohledu na to, jakou formu komunikace právě kdo volí. Je to ten, kdo se nenechá vtáhnout do přestřelky a dokáže vnímat nebo zjistit, co se děje uvnitř za hradbou slov.
A vůbec to nemusí být ten nejvyšší v hierarchii. Je to někdo, kdo dokáže říct:
„Vidím, že ti na tom záleží. Jakou svou potřebu se nám snažíš předat?“
Ale zároveň:
„Toto téma ovlivňuje i ostatní. Pojďme najít způsob, jak zohlednit potřeby všech a zároveň se posunout.“
Často se totiž stane, že se dusno urovná a následuje: „…hezky jsme si popovídali, ale nikam jsme se neposunuli.“ Ten, kdo skutečně vede, spojuje empatii s konkrétními kroky a dohodami. Nestačí slyšet. Je potřeba rozhodnout, co dál.
Jen takový nápad. Co kdybyste se rozhodli stát takovým člověkem? Tím, že si odteď začnete na schůzkách všímat těchto signálů – strachu, obrany, frustrace – a budete je zkoušet pojmenovat za druhé. Pokud se netýkají vás osobně, bude to pro začátek snazší. Takže příležitost k tréninku. A když pak někdo zase zaútočí na vás, zvládnete to mnohem lépe.
Co si z toho všeho tedy odnést? Když na meetingu od někoho uslyšíte: „Nelíbí se mi to,“ není to argument. Je to jen signál. Signál, že něco ohrožuje jeho potřeby, ale zatím to neumí pojmenovat. Místo toho, abyste se začali bránit nebo útočit, mu můžete pomoci jít o krok hlouběji:
„Co konkrétně ti na tom vadí?“
„Jakou tvoji potřebu to nenaplňuje nebo ohrožuje?“
„Co potřebuješ k tomu, aby ti to dávalo větší smysl?“
Když se takto zeptáte, možná zjistíte, že to druhý ani neumí vysvětlit. Jen cítí tlak, pro který nemá slova. Z této bezmoci pak vzniká jeho podráždění, na které je pak možné se zaměřit. A nebo se také dozvíte, co vás opravdu nenapadlo, a posune vás to společně.
Když se naučíme mluvit o potřebách místo o dojmech, klesá množství zbytečných konfliktů. I proto by tréninky zpětné vazby neměly být jen o tom, jak zpětnou vazbu dávat, ale i jak ji přijímat. A k tomu patří naučit se orientovat v signálech, které říkají něco jiného, než jak se tváří a umět na ně následně reagovat.
Když se naučíte nepříjemný meeting včas zastavit, pojmenovat, co se skutečně děje, a reagovat z pozice zvědavosti místo obrany, získáte mnohem víc než jen klidnější porady. Přestanete si z nich odnášet tlak, který vás pak ještě dlouho připravuje o energii. A už vůbec si neponesete si domů pochyby o vlastní nedostatečnosti, které se umí ozvat třeba když se chystáte spát.
Získáte větší jistotu v tom, že i náročná situace se dá ustát. Naučíte se oddělit obsah od emocí a nenecháte si zpochybnit svou hodnotu jen proto, že někdo jiný reaguje ze svého strachu.
A hlavně místo aby meetingy braly energii vám i týmu, začnou být místem, kde se věci budou posouvat.
Pojmenovat včas, co se děje. Častá chyba, jak si také z meetingu odnést zbytečné šrámy je nechat to zajít příliš daleko.
Všimnete si něčeho důležitého. Ozvete se. Nikdo nereaguje. Jde se dál. Opakuje se to. A vy už mlčíte. Ale jen navenek. Uvnitř vás to křičí: „To mě nikdo nebere vážně?“
Až jednou vybuchnete. To, co už dlouho vybuchovalo jen uvnitř, se ukáže navenek. Nahromaděná frustrace se projeví v plné síle a rázem jste za toho nepříjemného, kdo kazí atmosféru.
Mnohem silnější je říct klidně a včas:
„Opakovaně na to upozorňuji. Mrzí mě, že na to nikdo nereaguje. Nevím, co si o tom mám myslet. Potřebuji vědět, jestli je tohle téma pro vás stejně důležité jako pro mě.“
Neútočíte. Popisujete, co vnímáte a co potřebujete. A třeba se pak k vám připojí i někdo další.
Ať už si opakovaného přehlížení všimnete u sebe nebo u druhých, čím déle to necháte být, tím budou následky větší a jejich náprava náročnější.
Inspirujete se ze skutečných situací, které jiní manažeři právě řeší.
Po 3 minutách čtení budete každý týden o něco lepším šéfem.
Poznáte postupy, jež šetří energii a zaručují
klidný spánek.
Věřím ve svět, kde zvyšování výkonu jde ruku v ruce se zachováním lidskosti. Pomáhám s tím, aby bylo co nejvíce firem, kde se dobře daří manažerům, jejich cílům i lidem, kteří s nimi pracují. Jsem přesvědčený, že pouze produkty vytvořené v takovém prostředí mají smysl.
