PROČ JE DŮVĚRA ROZHODNUTÍ, NE ODMĚNA?

Umění důvěřovat druhým začíná vždy u nás. Pokud si sami nevěříme, že zvládneme složitá rozhodnutí, že ustojíme selhání nebo že máme hodnotu i bez ohledu na výkon, pak bude těžké otevřít se druhým. Všichni budou potenciálním nebezpečím.

Vírou v sebe sama ale nemyslím „pozitivní myšlení“. Myslím tím hlubokou důvěru ve vlastní schopnosti, hodnoty a hranice, které člověk získá z vlastních zkušeností ze všeho náročného, co již v životě zvládl. A z čím většího „dna“ se člověk dokázal vyhrabat, tím je víra v sebe sama větší. Má pak něco, co když tam je, tak cítí každou buňkou těla. A hodně mu to pak pomůže dát druhým šanci i bez jistoty, jak to dopadne.

Naopak když si otevřeně dokážete přiznat, že na vás platí „Tolikrát už jsem se v  druhých zklamal, proto mám problém důvěřovat,“ ambici na vedení špičkového týmu bych zatím doporučil přehodnotit a nahradil bych ji „experimenty“ v menším rozsahu. Třeba vedením malého projektu s podporou zkušeného mentora nebo kouče.

S orientací v důvěře mi hodně pomáhá následující vizualizace. Zkuste si nakreslit pomyslné tři soustředné kruhy:

1/ Sebedůvěra

Střed všeho. To je základ. Tam to vše začíná. Když není, ostatní kruhy jsou irelevatní.

2/ Bezpodmíněná důvěra

Druhý větší kruh. Tady je nejčastěji nejbližší rodina a nejbližší přátelé. Lidé, kterým věříte naprosto vše. S těmi nejste ve střehu ani je netestujte. Prostě jen jste. Také někdy říkám, že tady máte lidi na „dobu neurčitou“.

3/ Podmíněná důvěra

Polsední vnější kruh. Tady jsou všichni ostatní. Kolegové, obchodní partneři, kamarádi. Ti, kterým jste se rozhodli důvěřovat, ale zůstáváte ve střehu a máte očekávání.

Cíleně už neřeším lidi, kterým nedůvěřuji. I když nevylučuji, že se z někoho, kdo vaší důvěru zklamal, opět stane někdo, komu začnete důvěřovat. V tomto případě je to ale téma obnovení integrity vztahu a „míč“ je v první řadě a opakovaně na straně druhého. Hledat zde nějaké zkratky nedoporučuji a ani tento tip o obnově důvěry není.

Proč se hodí mít v tomto jasno? Když víte, jaké kruhy důvěry máte, můžete s nimi vědomě pracovat. Ne každý musí být (a měl by být) hned uvnitř. A když tam někoho pustíte, měli byste si být jistí, že to zvládnete, i kdyby to nedopadlo.

Když vás zklame někdo z kruhu bezpodmíněné důvěry, neotřese to totiž jen vztahem, ale i vaší sebedůvěrou. Člověk pak musí přehodnotit, proč mu věřil. Jak vybíral. Jak moc se vyzná v lidech. Zklamání mezi nejbližšími je mimořádný nápor na vnitřní svět každého. A pokud se to stane opakovaně, hrozí riziko, že uveříte, že důvěřovat je chyba. A to je začátek bytí bez hodnotných vztahů.

A jak se opravdová důvěra rodí? Mám vyzkoušeno, že je potřeba namíchat 4 ingredience:

1/ Otevřenost

Tu si definuji tak, že říkám i věci, které říkat nemusím. Dávám druhému informaci, kterou jiným ne, přiznám vlastní pochyby nebo nasdílím svůj záměr. Tím mu říkám, že mu důvěřuji, že tyto informace použije ku prospěchu našeho vzájemného vztahu. Mimochodem ve vedení druhých mi dobře funguje vždy sdělovat i svůj záměr, čeho se snažím dosáhnout. Otevřeně sdělit pravý záměr je podle mě také klíč, který rozlišuje vliv od manipulace. A druzí to vnímají a přiblíží se. Naopak pokud vycítí, že je ta za tím ještě něco nevysloveného, důvěrný vztah nevznikne.

2/ Zranitelnost

Je podle mě ochota ukázat se i s nejistotou, obavou, chybou. Říct: „Tady si zatím nejsem jistý,“ nebo „Tohle rozhodnutí pro mě nebylo snadné.“ Zranitelnost ale není strategie. Nejde o to vypadat slabě, ale být skutečný. Nemůžete ji předstírat. Třeba v duchu „Tady nejsem dost dobrý, nutně potřebuji tebe.“ Lidé poznají, kdy to myslíte vážně a kdy je to jen hra. Pokud zranitelnost nevychází ze síly a jistoty, ale z pozice obhajoby nebo kalkulu, nejspíš vám ublíží.

3/ Autenticita

Ta pro mě znamená, že jsem v souladu s tím, co říkám, co dělám a kdo jsem. Nelžu sám sobě ani druhým. Nikdy. Nedělám věci, „aby to nějak vypadalo“, ale protože jim věřím. Bez autenticity nebude fungovat ani otevřenost, ani zranitelnost. Lidé vám prostě neuvěří. S autenticitou mi dobře pomáhá předpoklad, že každý má superschopnost, díky které do mě vidí. Dokonce lépe než já do sebe. A protože vím, že takoví lidé běžně chodí po světě, funguje mi to dobře jako kontrolní mechanismus.

A mimochodem, když se mnou někdy budete chtít zapracovat na své autenticitě, pomůže nám s tím skutečnost, že člověk nepozná, když je autentický. Může ale poznat když není, uvědomit si podstatu toho proč a zapracovat na tom.

A čtvrtá ingredience? Až teď přijde konzistentnost. Samozřejmě. Protože důvěru si dlouhodobě získáte, pouze když budete čitelní a předvídatelní.

Takže podtrženo a sečteno. Důvěra se rodí z otevřenosti. Když druhému něco dáte, a on to nečeká, automaticky vás začne vnímat jinak. Riskujete? Ano. Ale právě to je klíčové. Tenhle krok můžete udělat jen tehdy, když si věříte, že svou zranitelnost ustojíte. A zranitelnost je síla. Ale jen tehdy, pokud stojí na autenticitě. Pokud se přetvařujete, hrajete hru „na důvěru“, lidé to ucítí a důvěra nevznikne.

A teď co jsem se naučil v německé kultuře a věřím, že pomůže i vám. Němčina má krásné slovo, které v češtině nemá plnohodnotný ekvivalent: Vertrauensvorschuss – důvěra dopředu. Protože bez „důvěry dopředu“ nelze být tím, kdo v životě aktivně řídí své vztahy. Přijde mi škoda, že v češtině chybí. A manažer se bez ní už vůbec neobejde.
‍
Podle mého se Vertrauensvorschuss skládá ze 3 částí. Uvědomění si, kterou z nich řeším, pak dobře pomáhá s rozhodováním, zda důvěřovat nebo ne, případně na čem ještě zapracovat.
‍
Jasně, že Vertrauensvorschuss obsahuje Důvěru (1). Věřím druhému, i když ještě nemám jistotu, že si to „zaslouží“. Zároveň věřím i sobě, že ustojím případný konflikt, pokud mě zklame.

Vědomě jdu do Rizika (2). Jsem ochoten riskovat, že to nevyjde. Protože vím, že bez rizika nevznikne hluboký vztaha ty potřebuje každý. Hned na začátku se vědomě rozhodnu, že jdu do rizika a již si ho „odkládám“. Případné opakující se myšlenky „co když to nevyjde,“ mě pak nebudou zaměstnávat více, než je nutné.

A očekávání (3). Tady otevřeně komunikuji, že druhého považuji za kompetentního. Protože potřeba cítit se kompetentní, je základní psychologickou potřebou každého z nás. Hned na počátku vztahu je to také zdroj energie do dalšího poznávání se. Součástí toho, když se rozhodnu někomu důvěřovat dopředu, by proto v praxi neměla chybět jasná definice očekávání (co, do kdy, podle čeho poznáme, že se to děje) a časové ukotvení, kdy si to společně vše vyhodnotíme.

Když se rozhodnu přijmout někoho do týmu, vlastně vždy říkám: „Dávám ti důvěru dopředu.“ A když mu to řeknu i nahlas – třeba větou „Vzal jsem tě, protože věřím, že to zvládneš,“ – je to velmi silný moment. Tak na tuhle větu nezapomeňte. Má velkou sílu pomoci naplnit důvěru, kterou druhému dáváte.